To bude asi nějaká porucha…

Něco se tu porouchalo. Dítě. Nesoustředí se, plete písmena a i když mu nová slovíčka tlučeme do hlavy už měsíc, dělá v tom stále chyby. A to nesmí. Je to přeci v osnovách. V říjnu se to prostě všichni naučíme, a kdo to nezvládne, dostane čtyřku.

Máte doma porouchané dítě? Ve čtvrté třídě, kam chodí můj syn, je 30 dětí.

Z toho 10 s individualním plánem.

Dys, dys, dys…   Zní to ze všech stran.

Každý má nějakou diagnózu. Kdo ne, je jen špatně vyšetřený…

Dřív byly ve třídách děti chytré a blbé. Popřípadě ještě kategorie

chytrej flákač. Dneska to jsou desítky poruch…

Pro nás rodiče to je někdy úleva. Vaše dítě není hloupé, jen mu nejde čtení. Ale ono za to nemůže. Máme spousty pomůcek, kroužek a když se mu budete víc věnovat, tak ostatní dožene. Bude mít úlevy a individualní plán…

Jenže co dál v životě? Bude na něj někdo brát ohledy? Dají mu v práci více času na zadaný úkol? Asi těžko…

Před třiceti lety jsme na základce měli tuto nálepku tři. Já, Marek a Tomáš.

Tři děti, které mohly v diktátě psát každou druhou větu. Bylo to výhodné.

Méně textu = méně chyb.

I tak to většinou nebyla žádná sláva.

Na druhém stupni mi začalo dělat problém soustředění. Když učitel delší dobu něco vykládal, hlava vypnula. Začala jsem usínat nebo se myšlenky toulaly někde jinde. Dnes by to dostalo nálepku porucha pozornosti.

Pokud máte taky takové dítě, nezoufejte. Škola a život jsou totiž úplně jiné obory. My tři outsideři se totiž vůbec nemáme špatně. Všichni jsme svými pány. Tomáš se vyučil zedníkem a vybudouval úspěšnou stavební firmu s mnoha zaměstnanci. Na rozdíl od spolužáků, kteří šli na gympl a pak na vejšku, se toho totiž nebál.

A teď je zaměstnává.

Z Marka je obchodník. Vždycky spíš mluvil než psal, tak se v tom našel a daří se mu víc než dobře.

Já jsem taky spokojená. Dělám, co mě baví. Povídám si s lidmi, kteří mi jsou sympatičtí o věcech, co nás zajímají.

Anglicky. Ale to po pár lekcích přestaneme vnímat. Pracovní dobu si můžu přizpůsobit svým potřebám. Baví mě to a vidím za sebou výsledky. Co chtít víc.

Co tedy dělat, pokud máte dítě s dys?

Hlavně nepanikařit.

Může se dítě s dys naučit anglicky?

Jistě. Ve škole to ale asi půjde těžko.

Připravila jsem pár tipů, které vám pomohou:

1. Buďte trpěliví (snadněji se řekne, než udělá)

Když se vašemu zlatíčku snažíte pomoci se slovíčky, hrajete si s kartičkami a děláte psí kusy, aby si to zapamatovalo, můžete snadno propadnout zoufalství nebo záchvatu vzteku. Po kom to dítě je?

Ta je snad úplně blbá. Dělá mi to naschvál…

Nedělá. Jen se možná nedokáže soustředit, nebo jí probíraná látka nedává smysl. Občas po dětech ve škole chtějí hlouposti. Slovíčka jako kly, kopyta atd. Nemůže si to zapamatovat? Tak to neřešte. Soustřed’te se na to, co se mu bude v životě hodit víc.

2. Příklady

Snažte se co nejvíce učit na příkladech ze života. Třeba gramatiku si nejlépe zafixují, když budou vymýšlet vlastní věty.

3. Kamarád

Pokud máte možnost, zkuste najít kamaráda z anglicky mluvící země (nebo placeného lektora), který si bude s dítětem povídat o tom, co ho zajímá…

4. Videa

Na netu jsou desítky návodů v angličtině, jak něco vyrobit, nebo třeba pranky a bláznivé pokusy. Nechte děti, at‘ si je sami vyhledají. Pro menší tam jsou pěkné pohádky.

5. Zkuste  chytré čtení od Albi, anglická knížka je udělaná moc hezky a děti z ní bezbolestně pochytí kupu slovíček…

6. Pomožte mu pochopit, že i když mu nejdou jazyky, není hloupý. A může uspět v něčem úplně jiném. Snažte se najít něco, v čem je dítě dobré a podporujte ho v tom. Nesoustřeďte se jen na doučování toho, v čem má mezery, ale zaměřte se na to, co mu jde. Možná se vám zdá, že je to k ničemu, ale pro dítě, které neustále slyší, že dělá chyby je strašně důležité zažít úspěch.

7. Pošlete je do světa

To je krok, na který se sama chystám. Až budou mé děti starší, určitě je podpořím v tom, aby si našly letní brigádu v anglicky mluvící zemi, popřípadě studijní nebo au-pair pobyt.

Tam jim totiž nezbude nic jiného, než začít mluvit.

8. PRAVIDELNOST – jen tak se totiž dá dojít k cíli

Přeji vám, at‘ vše v pohodě zvládnete. Není to snadné, ale vždycky si říkám, že lidský život trvá třeba 90 let a z toho jen tak 18 let děti potřebují naši intenzivní a každodenní péči. Takže to společně dáme a na odpočinek bude ještě času dost 🙂

DRŽÍM PĚSTI